-> Jarda: Taky na to občas myslím. Kde jsou časy, kdys jel autem ve směru bez nutnosti zbytečných manévrů a debilního zpomalování byť jsi jel v povolených mezích...
- retardéry (všichni milujem - zvlášť když jsou každých 100 metrů na úseku kilometru)
- radary (daň za neznalost konkrétního místa a výběrčího automatu - ve tři ráno fotka z místa kde nikde nikdo není a jedeš tam 70 moc nepobaví)
- zpomalováky (všichni chtějí dokud ho nemá u baráku a dokud mu tam nebrzdí vše co projíždí)
- ostrůvky pro chodce (stejně zvířecí pud ovcím velí jít co nejkratší cestou, takže k hovnu - alespoň u nás to tak je)
- semafory na rychlost (hlavně zábavný v noci)
- semafory pro pobavení chodců (zmáčku, stejně jdu na červenou, ale aspoň jsem zadřel ty v autě co budou přijíždět)
- 30-tka na rovné cestě obcí, kde byla za starých časů legální 70-tka

(nikdo tam na cestě skoro nikdy není, 50 let je tam chodník, ale dáme tam třicítku)
Nejvíc to člověk vnímá v místě kde dlouho nejel, ale kdysi tam znal každý šutřík u cesty. Taková dvouproudovka v jednom směru osekaná čárama plnýma odbočováků, připojováků, přechodů s ostrůvkama

dokáže slušně nasrat.
Je mi přes třicet a připadám si jak pamětník z černobílého filmu. Dalo se jet 60-tkou stejnou rychlostí přes 5 prdelí světa a nic se nedělo, lékárnička stačila že je a že v ní je to co tam má být, svítit stačilo v noci...
Většinou si vzpomenu na kecy pana starosty... i kdyby to mělo jeden jediný lidský...
